V některé věci člověk už ani nedoufá. Koncert EMPEROR, koncert původní (té druhé původní) sestavy PINK FLOYD a nebo BLACK SABBATH. Všechny tyto konstelace byly a jsou v určitém časovém období utopií a zbožným snem masy fanoušků. Jenže hudebníci míní a síla peněz mění. A nebo se jim chce spolu opravdu ještě jednou stoupnout na pódium, co já vím... Ať už je to jak chce, prostý fanoušek si jen těžko může podobnou příležitost nechat ujít.

Dle Dalasova redakčního přikázaní  musím však začít patřičně od začátku. Takže, na koncert jsem se vypravil metrem. Ujel jsem asi šest stanic, abych se pak v následném davu prodral až do „Fučíkárny“, kde jsem také podlehl davové žízni. Naštěstí přilehlé hospůdky celkem s přehledem rozřešily můj problém. Ve společnosti několika desítek dalších řešitelů jsem tak úplně prošvihnul vystoupení SOULFLY. Vlastně bylo štěstí, že jsem je viděl napsané před halou na plakátě, protože jinak bych si ani nevšiml, že tam hráli. Ale to nevadí, protože SOULFLY se mi stejně nikdy nelíbili.

Stejně tak se mi nikdy nelíbili GUNS´N´ROSES, o to míň pak jejich pohrobci VELVET REVOLVER. Ačkoli někteří moji kolegové chrlí chválu na adresu jejich prvotiny do všech stran, já zůstávám dle své tradice netečný. To se však nedalo říct o natřískané T-Mobile aréně, která přijala své hrdiny se zjevným nadšením. Moji pozornost upoutal Scott Weiland, který, ač se tvářil jako rebelský rokér, pódiovým výstupem i stylem zpěvu připomínal spíš hodně zažraného Halfordova fanouška. Jeho pánevní taneční kreace a kožený vohoz, jehož horní část podlehla během vystoupení nekompromisní strip show, napovídaly hodně. A korunka v podobě čapky s kšiltem to jen potvrdila. Nemohu opomenout ani progresivní přírůstek mezi vokální linky, kdy Scott zpíval části skladeb přes hlásnou troubu. Ale i to už jsem někde viděl. A hlasový rozsah? Halfordova sotva čtvrtka. No, hudba měla každopádně k hevíku daleko. Slash držel žezlo své kytary pevně v rukou a já musím říct, že jeho hra byla vcelku zážitek. Když už pro nic, tak pro jeho energické vystoupení a divokou kytarovou plejádu nápadů stálo zato show vidět. Nic to ovšem nemění na faktu, že hala byla tak natřískaná, že smysluplně trsat se tam nedalo a i nadšení příznivci začínali po půlhodince zívat nudou, protože písničky VELVET REVOLVER vyzněly všechny hodně podobně a soustředěnému poslechu mnoho nepřály. Celkově si však na kapelu nemůžu stěžovat, roli předskokanů zvládla bravurně a do setu dala hodně, takže bez problémů. Hezký.

No, a pak vystoupili BLACK SABBATH a zahráli největší pecky z prvního období existence kapely. Tak tady jsem původně zamýšlel skončit, protože mi nepřipadá nutné nic dodávat, ale aby to zase někdo nebral jako provokaci, pokusím se přiblížit několik osobních dojmů. Kapela měla setsakra šťastnou ruku, když před lety skládala svoje největší hity. Díky nenáročnosti těch skladeb, je totiž schopná je podat i za čtyřicet let s maximálním švihem a noblesou. Nehrozí, že by někdo něco neuhrál. „War Pigs“ buď zahrajete, a nebo neumíte hrát. Stejně tak vokály. Buď jste Ozzy, a nebo nejste. A Ozzy je jen jeden, ten který stál shodou okolností na pódiu. Už pár let sice působí lehce groteskním dojmem, ale je to pořád Ozzy. Zpíval a křepčil ze všech sil. V Blesku jsem si sice přečetl, že byl Ozzy tak zdecimovaný, že cestou ze šatny na stage ho museli podpírat dva členové ochranky. To jsem pochopitelně neviděl a divil bych se, kdyby to viděl někdo jiný. Nebo že by měla koncertní prkna zázračnou léčivou sílu? Jen co se tam totiž Madman postavil, pařil, co to dalo a sem tam si skočil i „skrčku“ a to i bez podpory bodyguardů. Co chvíli si běhal pro kýbl, aby mohl dobromyslně ochladit své fanoušky, sám už dávnou mokrý na kost. Skutečnost je taková, že Ozzy byl úplně v pohodě a tvrdí-li někdo někdo něco jiného, lže. V tomto kontextu působil Tony Iommi jako dokonale galantní anglický aristokrat. Oděn do tradičního černého hubertusu s křížem na krku, decentními pózami a padnoucími brejličkami působil jako Ozzyho dokonalý protipól. Sledoval jsem zblízka jeho hru a můžu opravdu fundovaně říct, že základní nosné riffy většiny písní BLACK SABBATH jsou v jeho podání hrané až směšně jednoduše. Přesto se však nevyhnul šikovně umístěným sólovým vsuvkám, které prozradily, že ta léta s kytarou na krku se musí nějak projevit. Tak trochu na půl cesty stál stoicky klidný basák Geezer. Za celou dobu se snad ani nepohnul z místa, kam se na začátku koncertu postavil. Jen si tak v klídku házel hlavou do rytmu bublající basy a podporoval tak rytmiku Billa Warda. I ten překvapil. Přesný tlukot bicích rázná hra a silný úder. Jestli bych od někoho čekal poloviční výkon, byl by to asi on, ale naštěstí bych se šeredně pletl. Pátým členem BLACK SABBATH byl jakýsi klávesák, jehož jméno mi bohužel uniklo, když jsem stál frontu na záchody, ale mám pocit, že jsem zaslechl jméno Adam Wakeman. Co má však společného s Rickem, či zda je to jen shoda jmen nebo má hluchota, je mi záhadnou. Pokud mě někdo z vás doplní budu jen rád. K výběru skladeb netřeba nic dodávat. Zaznělo všechno zásadní z éry s Ozzym s výjimkou „Never Say Die“. Jen si trošku rejpnu. Chtěl jsem si poslechnout „A National Acrobat“ a nedočkal jsem se. Malé plus má u mě Ozzy za foukací harmoniku v „The Wizard“.

Jinak perfektní koncert. Kapela výkonem strhla. Zvuk čistý průrazný. Možná malinko přehulený, ale v mezích únosnosti. Atmosféra skvělá, podpora fanoušků maximální. Podobnou davovou scénu člověk vidí jen na pečlivě sestříhaných oficiálních nosičích kapel, ale tady to běželo opravdu živě a po celou dobu koncertu. Už jen moment, kdy se do plného, rozsvíceného a nepřipraveného sálu ozval ze zákulisí Ozzyho nezaměnitelný šišlák : „I can hear you!!” je nezapomenutelný. A nebyl rozhodně jediný. Kdo chyběl, hodně prohloupil. Staříkům to totiž opravdu hnětalo.